Oświęcim - továrna na smrt

Auschwitz-Birkenau, nebo také Oświęcim-Brzezinka. Tato dvě jména naháněla ke konci druhé světové války hrůzu tisícům Židů. Ještě dnes, když někoho slyšíme jen zmínit toto místo, nám před očima naskakují záběry hrůzných činů, které si kdysi natočili samotní viníci odsouzeni za zločiny proti lidskosti. Záběry vyhublých nemocných lidí umístěných do koncentračních táborů.

A přece sledování filmů není takové, jako když se tam zajedete podívat osobně. Já jsem tam byl se skupinkou mládeže, když jsme se o prázdninách vypravili do polského Krakova. I sledování sebehrůznějšího filmu z tepla svého pokoje má daleko k vyslechnutí vyprávění u desítek děr v betonové desce. Děr vzdálených ani ne 15 centimetrů od sebe. A k tomuto pohledu slyšíte, jakým způsobem zde museli věznění lidé vykonávat svou potřebu. Příslušník SS se samopalem v ruce počítal do deseti, kdy se všichni museli zvednout a vystřídali je další. Bez jakékoli možnosti hygieny, muži a ženy dohromady.

Co také v televizi nedokážete pochytit, jsou gigantické rozměry zmiňovaných táborů. Letadlo ve filmu přeletí přes rozlehlé tábory ve chvilce, ale obejít tábor pěšky zabere víc jak dvě hodiny.

Nejvíc mne ale vystrašila vysoká organizovanost celého toho smrtícího kolosu. Sofistikované způsoby, jak jedince zbavit lidské důstojnosti, jak omezit jeho samostatné myšlení a co hůř, jak si zabíjení tisíců co nejvíc ulehčit.

Ani tento výlet, stejně jako ten do Lidic, se nestal extra veselým zážitkem. Přesto jsem ale rád, že jsme se do Osvětimi vydali. Udělalo mi radost, že i navzdory velmi deštivému počasí bylo v muzeu osvětimského tábora velké množství návštěvníků připomínajících si nedávnou historii i naší země.

-m-